Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 9.5.
Ctibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ken Rosewall jako jeden menší Australan
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 19.9.2015 (09:38:17)

KEN ROSEWALL  (☼   2.11.1934, SYDNEY, AUSTRÁLIE)

 

MISTR AUSTRÁLIE 1953, 1955, 1971, 1972, ve čtyřhře s Hoadem 1953, 1956, 1972;

MISTR FRANCIE 1953, 1968, ve čtyřhře s Hoadem 1953, se Stollem 1968;

MISTR USA 1956, 1970, ve čtyřhře s Hoadem 1956, se Stollem 1969, ve smíšené čtyřhře s du Pontovou 1956;

VÍTĚZ WIMBLEDONU ve čtyřhře s Hoadem 1953, 1956.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1953, 1955, 1956, 1973.

 

 

„Tak se, kluci, připravte, za chvíli si vás zavolám.“ Pořadatel zaklapl dveře. Ken Rosewall a Lew Hoad zůstali v šatně sami. Bylo 26. prosince 1946, za hodinu mělo začít finále Davis Cupu Austrálie – USA. Ken se postavil, vzal do ruky raketu a zkoušel si údery. Proti jeho prťavé postavičce raketa vypadala vcelku komicky velká. Znovu se ozvalo zaťukání na dveře. „Je tam hodně přes dvacet tisíc, snad nedostanete z toho trému. A je to jen jeden set, tak ať se zde předvedete. Musíte přece Harrymu udělat radost.“ Nehrající kapitán Harry Hopman připravoval Bromwiche k první dvouhře proti Schrœderovi a Rosewall s Hoadem šli odehrát jeden set jako předzápas velkého finále.

 

Diváci stáli na jeho straně, přizvukovali mu, neboť nejmenší i menší mají vždy zajištěnu přízeň velikánů publika. Rosewall vyhrál 6:0, rozhodčí se mrknul na čas, a protože do zahájení zápasu zbývala ještě víc než půlhodinka, řekl do mikrofonu: „Chcete, aby tihle žáci hráli ještě jeden set?“ Hlediště souhlasně zatleskalo a i druhý set skončil 6:0 pro menšího Kena. Stejně jako předtím finálové utkání jeho docela prvního turnaje. Bylo mu tehdy deset a Hoadovi nenechal ani hru.

 

Teď odcházeli z ústředního melbournského dvorce, oběma bylo dvanáct, ale Ken byl o hlavu menší.

 

Když mu byly čtyři, přivedl ho otec prvně na dvorce. Postavil ho ke stěně, dal mu do ruky dřevěnou raketu a Ken začal pilně mlátit do míčků. Držel ji oběma rukama, byl slabý a maličký. Otec dobře věděl, že jestli bude Ken někdy vyhrávat, tak nikdy ne silou. „Musíš být chytřejší doveda než ostatní,“ říkával mu. Hrál forhend i bekhend obouruč, a třebaže levou psal, začal hrát pravačkou. „Všichni tak hráli, a tak jsem taky vzal raketu do pravé. Byla to ale vážná chyba. Vždyť v levé ruce jsem měl vždycky větší sílu,“ řekl pak po čase v rozhovoru jednomu novináři.

 

Brzy se dostal do Hopmanovy tenisové výuky. Třebaže ovládal technicky vybroušené údery, nikdo mu nedával velké naděje. „Víte, jak rychlé by musel mít nohy? Ne, takový prcek přece nemůže oběhávat celý kurt. A navíc – nemá sílu!“ tradovalo se o něm. Ale Ken jako by tyhle výtky nebral v potaz. Běhal, trénoval kondičku, správné usměrnění sil.

 

Nebylo mu čtrnáct a vyhrál juniorské přebory Austrálie. „Vždyť vypadá jako skřítek!“ mínily noviny bez servítků a bez ohledů. Rosewall si při tréninku non stop opakoval: přesnost a ještě znovu přesnost, jedině tak mám jistou naději. „Víte, proč je a bude ten nejlepší?“ ptal se Harry Hopman. „Protože nejrychleji tenisově přemýšlí. Proto může zůstat tak malý.“

 

V roce 1953 způsobil pěkný poprask na mezinárodním mistrovství Austrálie. Bylo mu osmnáct, v semifinále porazil wimbledonského vítěze Seixase 6:3, 2:6, 7:5, 6:4 a ve finále mu nestíhal Rose 6:0, 6:3, 6:4. Začalo se mu říkat Malý legendární Ken. S Hoadem obhájili Davisův pohár, porazili v Melbournu Američany 3:2, třebaže se jim tolik nevěřilo. Ve Wimbledonu spolu vyhráli čtyřhru jako nejmladší vítězové wimbledonské historie. V tom roce vyhrál Rosewall i Roland Garros ve dvouhře i ve čtyřhře (s Hoadem), ve Forest Hills prohrál až v semifinále. „Ten prcek šokoval dokonale tenisový svět,“ experti zdůrazňují, že měří jen sto šedesát devět cm a váží kolem pětašedesáti kil. Curyšský Sport na počátku června napsal: „Australan Rosewall láme všechny rekordy. Poprvé v dějinách tenisu se stal osmnáctiletý mladík mistrem Francie a králem antuky. Američané Ellsworth Vines a Sydney Wood byli ovšem také velmi mladí, když vyhráli Wimbledon, prvnímu se to podařilo v roce 1932 a druhému rok předtím, ale už jim bylo dvacet. A kdo má v sedmnácti letech tak dokonalé údery, tak vytříbený smysl pro tenisovou taktiku, právem náleží do kategorie zázračné mládeže. To, co umí Rosewall, se nikdo jen tak nenaučí, to prostě musí mít v sobě od Boha. A ten Australan to v sobě má.“

 

Ken se vrátil z evropského a amerického turné domů jako velký borec s palcem nahoru. Spolu s Hoadem znovu do výšin zvedli vlajku australské tenisové hry.

 

„Jsi rozumný, Kene, čím budeš přesnější, tím víc titulů ti bude náležet,“ řekl mu táta a podával mu obálku: „Tohle tě jistě nepotěší, Kene.“ Kouknul na obálku a v předtuše něčeho povinného ji rychle rozbalil.

„Tati, mám jít k odvodu.“

 

Tenisová Austrálie byla na nohou. Odešel Sedgman, McGregor a teď by měl narukovat také Rosewall? „Kdo nás bude reprezentovat v Davis Cupu?“ ptali se představitelé australského tenisu. Když měl Rosewall předstoupit před komisi s ostatními branci, nahrnulo se do místnosti několik nedočkavých fotoreportérů. Snad si mysleli, že Rosewallova fotografie pod velkým titulkem Malý velký hráč musí na vojnu!, zaujme a dojme čtenářky. Ale senzace z toho nebyla, vojenští lékaři ho pro chronický zánět kůže na nohou neodvedli. Austrálie si mohla oddechnout a Rosewall vesele pokračoval ve své bezstarostné tenisové krasojízdě. Vyšvihl se až na druhé místo světového žebříčku za Američana Traberta.

 

Podruhé se pokoušel o wimbledonskou trofej v roce 1956. V semifinále přehrál Seixase, ale ve finále čekal kamarád Hoad. Znali se od dětských let, oba byli odkojeni Hopmanovou stájí talentů, každý z nich toužil vyhrát tento super oblíbený turnaj. Co si spolu o Wimbledonu napovídali historek, co se nasnili o chvíli, kdy kýženě zvednou wimbledonskou trofej a budou šampióny. Teď oba mínili udělat poslední krok do té chvíle.

 

Hoad útočil, Rosewall zůstával na zadní čáře, aby ho v pravou chvíli přesně prohazoval. Harry Hopman spokojeně seděl na tribuně a kochal se hrou. Jemu o nic nešlo, protože bylo evidentní, že titul wimbledonského vítěze se určitě postěhuje do Austrálie. „Přál bych to oběma klukům,“ svěřil se před zápasem novinářům. „Lew by si titul zasluhoval proto, že se snaží za každou cenu útočit a odvážní mají za ten risk sklízet zisk, Ken na druhé straně dokumentuje světu, že i tak malý tenista to dokáže při brilantní technice natřít odvážnému vynikajícímu oponentovi. Tenis je proto krásný, že síla často neznamená nic, když ji v pravý okamžik přebije vtip a inteligence.“

 

Hoad vyhrál 6:2, 4:6, 7:5, 6:4 a zvedl pracky radostí, zatímco malý Ken zesmutněl. Hned po zápase přišel za Hoadem australský rozhlasový reportér, který reportoval utkání přímo do Sydney jako náš vypravěč využitých a promarněných situací Petr Vichnar (31.10.1953 Praha, datum narození jako Ad-Rock z Beastie Boys, také se tak u kamer projevuje), aby své vítězství několika slovy opepřil a také pozdravil svou maminku. Lew však nebyl přítelem velkých formulací, a z výhry nad kamarádem se mu ani moc nechtělo do juchání. Bylo mu upřímně Kena líto, dobře věděl, jak i on toužil ve Wimbledonu zaúřadovat jako king. „Nu, tak jsem to tady vyhrál a ve finále jsem porazil Kena,“ řekl výstižně a zmizel v šatně. Bylo v ní ticho, uslyšeli byste napínací špendlík punkersky dopadnout a ozvat se na podlaze.

 

„Dnešní hra zdánlivě ztrácí na technické podívané,“ usoudil po finále vynikající český tenista Josef Síba, „ale divák na druhé straně nepřestává žasnout nad neuvěřitelnými, přímo fantasticky přesnými míči. Byly většinou z Rosewallovy rakety.“

 

Ale Rosewall se v tom roce přece jen dočkal grandiózního vítězství. Ve Forest Hills Hoada porazil, a tak mu vyfoukl jedinou životní šanci vyhrát Grand Slam. „To vítězství patří do kategorie smutných,“ odtušily australské plátky plné zpráviček. „Austrálie mohla prostřednictvím Hoada získat Grand Slam. Škoda, že se mu Rosewall šikovně a nešikovně postavil do cesty.“

 

Když se 8. října 1956 Ken ženil, pozval půl třetího tisíce oslavenců. Do Sydney přijeli všichni stěžejní australští tenisté, jistě i aboriginci, nejblíž Kenovi seděl Hoad a Hopman.

 

„Každý jste jiný, ale v něčem jste stoprocentně podobní,“ řekl tehdy Harry.

„A v čem?“ zeptal se Ken.

„Oba chceme vyhrát Wimbledon, ano, přesně tak jste to říkali. A když se vám to podařilo ve čtyřhře, stejně vás to netěšilo.“

„Lew už má tu radost za sebou.“

„Ty se jí také dozajista dočkáš, Kene.“

„Děkuju vám, pane Hopmane.“

 

Krátce potom Rosewall přestoupil ke Kramerovi. Přesvědčoval ho i s Hoadem dříve, ale oba tehdy odolali náporu zlatých slibů. „Hoad hraje tenis, který profi–tábor potřebuje,“ tvrdili experti, „ale co chce mezi těmi dravci dělat Rosewall? Vždyť to nemůže vydržet! Každý den namáhavé cestování, denně těžké a vysilující zápasy. A mezi profesionály není slabý hráč. Rosewall nemá určitě tolik fyzických sil, aby bez úhony na psychice a na fyzickém arsenálu podstupoval tak namáhavé turné. A navíc – k profesionálům odchází také Trabert, Ken teď má šanci vyhrát Wimbledon!“ Rosewall však jako by cítil, že mu tenisový osud nabídne finále Wimbledonu ještě víckrát, 29. prosince 1956, po finálovém utkání Davisova poháru Austrálie – USA 5:0, podepsal smlouvu s Kramerem.

 

„První utkání ale budu mastit u nás doma,“ vymínil si jistou výhodu. Kramer se podřídil požadavku a v lednu roku 1957 přijel do Melbournu nejlepší profesionál Pancho Gonzales. Ken mu podlehl po velkém souboji 3:6, 6:3, 3:6, 6:1, 7:9. Pak si opravdu musel dlouze navykat na obtížný zápasový rytmus Kramerovy skupiny. „Slíbil jsem své paní, že déle než rok u Kramera nezůstanu,“ prohlásil po přestupu do profesionálního tábora, ale vydržel tam jedenáct let! V letech 1960–1965 byl profesionálním mistrem světa.

 

Pak znovu začali profesionálové a amatéři hrát společně. Rosewall vyhrál první turnaj v Bournemouthu, kde porazil Lavera, stejně jako na mezinárodním mistrovství Francie 1968. „Vrátil se vyhrát po patnácti letech jako veterán přemýšlivé razance!“ povykovali nadšeně kameloti na Elysejských polích pod Eiffelovo věží. „Rosewall vyhrál náš slavný turnaj i ve čtyřhře, to je ale nářez!“ Byl králem antuky, jeho vynikající bekhend a přesná strojová hra byly nad síly soupeřů. „Často se ptám sám sebe, jestli měl někdo na dvorci rychlejší nohy než Ken,“ utrousil jednou do publika Harry Hopman. „A víte, co sám sobě odpovídám? Že když si uvědomím jeho výšku, tak asi nikdo. Ano, Ken je pro mě nejrychlejším tenistou.“

 

V roce 1970 je Rosewall po šestnácti letech potřetí ve finále Wimbledonu. „Tohle je jeho poslední rozumná šance, už nikdy se mu to nemůže podařit podle pravidel logiky,“ ujišťují veřejnost experti, „příště už by na postup neměl sílu.“ Ve čtvrtfinále porazil o jedenáct let mladšího frajera ze stejné země Roche 10:8, 6:1, 4:6, 6:2, v semifinále domácího rekruta Taylora 6:3, 4:6, 6:3, 6:3. Za necelé tři hodiny potřetí smutně odcházel do šatny, když prohrál s šestadvacetiletým Newcombem 7:5, 3:6, 2:6, 6:3, 1:6. Odborníci se předháněli v názorech, že Rosewall si jako jeden z nejvyšších představitelů napínavého tenisu zasloužil ten starý dobrý turnaj vyhrát. A jemu nebylo do řeči, ale kdyby se ho přeci jen někdo zeptal, zda se ještě bude o Wimbledon někdy pokoušet, uslyšel by jasné a stručné: „Dokud budu mít sílu, budu do Wimbledonu vést svoje cesty.“

 

Musel ji mít, silný jako Dušička (tento pan Dušička se narodil 2.11.) se v roce 1971 ukázal na předměstí Londýna znovu. Probojoval se až do semifinále, kde znovu podlehl Newcombovi, který pak celý turnaj vyhrál. Kenovi bylo pětatřicet a zdálo se, že jeho tenisová hvězda pomalu vyhasíná. A tak byl vyznamenán čestným členstvím v All England Tennis & Crocket Clubu, třebaže se tato pocta propůjčuje jen a jen vítězům wimbledonského klání. Nikdo proti tomu nic nenamítal, ale v té chvíli ani netušil, že Ken Rosewall tady ve finále bude stát ještě jednou. Tak tvrdohlavě šel za svým nutkáním. „Forest Hills jsem poprvé vyhrál v roce 1956 a pak jsem tam v roce 1970 porazil ve finále Roche, proč se mi tohle nepřihodí ve Wimbledonu v příhodnou chvíli, hernajs?!“ prohlásil v roce 1971. Ano, loni (v semifinále si poradil s Newcombem 6:3, 6:4, 6:3) podruhé vyhrál Forest Hills. Novinářům tehdy řekl: „Škoda že se mi to nemohlo podařit ve Wimbledonu. Z tohoto titulu takovou radost necítím.“

 

Už tomu nikdo soudný nechtěl věřit, ale dokázal se vrátit. V roce 1974 přijel do Evropy se ženou a s dvěma syny, staršímu v té době bylo patnáct, mladšímu dvanáct. A Ken stále toužil po splnění své velké dospělácké silácké pohádky. Zatím v roce 1971 a 1972 ještě vyhrál mezinárodní mistrovství Austrálie, přičemž ani Ashe, ani Anderson s ním ve finálových zápasech nevyhráli set! Ve Forest Hills podlehl až v semifinále Newcombovi. „Co tady ještě hledá? Vždyť mu bude brzy čtyřicet jistojistejch,“ poznamenal kdosi vypočítavý a vyčítavý ve Wimbledonu na jeho adresu. „Už to přece nemůže vydržet. Když tu prvně s Hoadem vyhráli čtyřhru, tak Connorsovi nebyl ještě ani rok! A ten je největším favoritem turnaje!“ Ken pak ve čtvrtfinále vyřadil Newcomba 6:1, 1:6, 6:0, 7:5, v semifinále ho ovšem potkal Smith. V roce 1972 Wimbledon vyhrál, teď ráčil svůj úspěch zdvojnásobit. Byl to velký titěrný zápas. Paul Hardens, redaktor slavného periodika Tennis de France, o něm napsal: „Bylo to nezapomenutelné, a vítězství Rosewalla nad Smithem mělo v sobě cosi dojemného. Byl to boj Davida proti Goliáši, boj ohromného talentu proti síle, veterána proti borci v plném rozkvětu. A přece kouzelná raketa malého, bez pár měsíců čtyřicetiletého Australana udolala Goliáše z Ameriky. Jako zamlada skvělým soustředěním a kurevsky dobrou vůlí likvidoval jeho dělové koule, vynikající taktikou a nečekanými prohozy dovedl svého soupeře k naprosté bezradnosti.“

 

Přitom prohrával 0:2 na sety, v tie–breaku – zkrácené hře – však vyhrál třetí set 9:8 a právě po něm se zápas zlomil vedví a změnil se v rozkošnou exhibici. Další dva sety už byly jasné 6:1, 6:3. Po dvaceti letech od svého prvního startu Rosewall znovu ve finále Wimbledonu esem! Ale Connors, který měl snadnější semifinále, a proto i víc schopností neuondaných, vyhrál 6:1, 6:1, 6:4.

 

Po finále si Ken Rosewall sedl hned vedle sudího štokrlete, dal si hlavu do utěrky a díval se někam na neurčito. Jeho bystré oči byly plné únavy. Věděl, že propásl svou poslední wimbledonskou příležitost. A když chtěl odejít, celý centrální dvorec povstal a tleskal poraženému hrdinovi. Teď je konec té pohádky, teď je už opravdové utrum, pomysleli si všichni. Malý velký Ken definitivně odchází ze scény.

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter